SVATBA JE TU

aneb První věta našeho velkého příběhu

To se jednou ti dva zamilovaní rozhoupají a padne to velké rozhodnutí. A pak to začne. Termín, místo, koho pozvat, koho ne. Na strejdu z Kadaně, abysme nezapomněli. A co šaty? Ušít nebo vypůjčit?

Vymyslet svatební tabuli a jak je usadíme, aby někdo neurazil. Ty prstýnky jsou fakt pěkný, viď? Na jednoho by toho bylo moc. Naštěstí jsou dva, tak to zvládnou. Kromě starostí je to samozřejmě spousta těšení.

„Jéé, a kam pojedeme na svatební cestu? Kam? No tam teda ne, miláčku, tam byla kámoška a to teda opravdu ne.“

„Nezapomněla jsi si objednat kadeřnici?“

„Neboj, a co ty tvoji kamarádi, pozval jsi je?“

„Poslechni, a kdo nám nafotí svatební fotografie?“

„Strejda Karel by mohl, ty fotky z dovolené má docela slušné. Já myslím, že to s tím kompaktem zvládne.“

„Jseš si jistý? Co když se mu to nepovede, přestane mu to fotit nebo tak?“

„Tak, to by, drahoušku, byla opravdu škoda. No tak se po podíváme po nějakém fotografovi, když myslíš.“

„Přesně to si myslím. Tak si to představ, že bychom neměli krásné svatební fotky!“

„No, to si raději ani nebudu představovat!“

„To jsem ráda, že jsme to společně vyřešili. Tak nějakého dobrého fotografa, lásko, najdeš, ano?“

Snad vás ten příběh o budoucích novomanželích aspoň trochu pobavil nebo inspiroval.
Jsem rád, když můžu nafotit další svatební příběh.
Vím, že bude plný radosti, štěstí a naděje. A pokaždé trochu jinak. Proto se vždycky těším.